Uprostřed lesa stála Jarní mýtina.
Bylo to místo, kde první sluneční paprsky tančily tak jemně, že se tráva rozechvívala blahem.
A právě zde se každý rok konal slavný Koncert probouzejícího jara.
Tento rok byli vybráni tři malí ptáčci:
Čimčara, Dudlík a drobný, roztěkaný Trilli.
Každý měl nádherný hlas.
Ale společně… zněli jako tři kočky, které objevily bubny.
Hádky pod větvemi
Malvínka je slyšela už z dálky.
Když přiletěla na koštěti, viděla tři maličké ptáky, jak se hádají na jedné větvi.
„Ty zpíváš moc vysoko!“ křičel Dudlík.
„Ty zase moc hluboko!“ vrátil mu Čimčara.
„A ty moc rychle!“ ječel Trilli.
A pak všichni tři zároveň zakvíleli.
Les se otřásl. Kapradí se skrčilo.
Malvínka přistála tiše jako pírko.
„Ptáčci, proč se hádáte? Vždyť máte nádherné hlasy.“
Tři ptáčci se na ni podívali a překřikovali se:
„On zní jako rozbitý hrnec!“
„A on jako starý trombon!“
„A já? Já jako přilepená včela!“
Malvínka se zasmála.
„To není pravda. Každý z vás zpívá krásně… jen jinak. A jinak není špatně.“
Ptáčci se zarazili, ale hned zase začali remcat.
„Ale my máme zpívat dohromady! A dohromady jsme hrozní!“
Malvínka hledá řešení
Malvínka je nechala.
Zvedla hůlku a pokynula jim.
„Pojďte se mnou. Dnes nebudeme zpívat. Dnes budeme naslouchat.“
Ptáčci, ač naštvaní, poslechli.
A tak začalo putování po lese.
U šepotajícího potoka
Voda tekla pomalu a měla hlas jako jemné stříbro.
„Slyšíte?“ zeptala se Malvínka.
Ptáčci přikývli.
„Voda nesoutěží s kamenem. Ani s větrem. A přesto spolu tvoří písničku.“
Ptáčci se zamračili. Zjevně nechápali.
U tancujících listů
Malvínka zavedla ptáčky k dubu.
Staré listy ševelily tiše, mladé vysoko pískaly.
„Každý list má jiný hlas,“ řekla Malvínka, „a přesto…“
Pozvedla hůlku a nechala vítr projít korunou.
A tehdy to ptáčci slyšeli:
Žádný list se nesnaží znít jako jiný.
A přitom spolu tvoří nádheru.
U dráčka Plamínka
Dráček plápolal u své jeskyně.
„Hele, draku,“ zakřičel Trilli, „ukaž nám svůj hlas!“
Dráček foukl:
jednou jemně,
pak silně,
pak se skoro rozkašlal ohněm.
Malvínka se usmála.
„Plamínek také neumí zpívat jako vy. Ale jeho hlas se hodí k ohni. A váš se hodí k jarní mýtině.“
Ptáčci začali konečně chápat.
Velká zkouška harmonie
Na Jarní mýtině je Malvínka postavila do kruhu.
„Teď nezpívejte jako někdo jiný,“ řekla tiše.
„Zpívejte tak, jak je vám to vlastní. Čimčaro – vysoko. Dudlíku – hluboko. Trilli – rychle. Dovolte těm hlasům se potkat.“
Ptáčci se nadechli.
Čimčara zazpíval čistou vysokou notu.
Dudlík ji podepřel hlubokým tónem jako země pod nebem.
Trilli rychle přidal jiskru, která vše rozzářila.
A vzniklo…
něco nádherného.
Poprvé zněli ne jako tři ptáčci, ale jako jedna písnička.
Jedna, která dokázala roztavit zbytky zimy.
Malvínce se do očí dostala slza.
Ptáčci se na sebe podívali a pak se rozesmáli.
Koncert probouzejícího jara
Druhý den zpívali pro celý les.
Lišky se zastavily.
Jeleni se tiše uklonili.
Sova zvedla křídla.
A dokonce i vítr se přidal ke sboru.
Ptáčci zpívali každý svůj hlas a společně byl ten hlas silnější než kdy dřív.