Jednoho mlhavého rána, kdy se les probouzel jen pomalu a světlo se opíralo o stromy jako ospalé kotě, šla Malvínka po lesní pěšině.
Mech byl ještě vlhký a vzduch voněl po nočním dešti.
A tehdy si jich všimla.
Vlhká země byla posetá stopami, ale ne tak, jak by měly být.
Byly rozházené, přetrhané, zmatené , jako by je kreslilo dítě, které nedokáže držet tužku rovně.
Jedna stopa směřovala dopředu.
Další dozadu.
Třetí byla úplně bokem.
A pak nic. Jako by se stopy rozpadly.
„To je zvláštní,“ řekla Malvínka a klekla si.
„Kdo se tu takhle ztratil?“
Stopy, které nevedou nikam
Malvínka šla po stopách dál.
Když už to vypadalo, že vedou do kapradí, zmizely.
Za chvíli se zase objevily u potoka.
Pak se stočily do kruhu, jako by jejich majitel nevěděl, kterým směrem jít.
A pak…tichounký vzlyk.
„Někdo pláče,“ zašeptala Malvínka.
Šla za zvukem.
Lištička, která nevěří vlastním nohám
Pod starým kapradím, schoulená do klubíčka, se choulila malá, rezavá lištička.
Oči měla veliké a vlhké jako dvě kapičky rosy.
„Copak se stalo, maličká?“ zeptala se Malvínka a sedla si k ní.
Lištička ucukla.
Celé její tělo se třáslo.
„Já… já neumím chodit,“ špitla.
„Moje stopy… mě pořád ztrácejí. Skáču sem a tam. Zvířátka se mi smějí. A já… já nevím jak jít…“
Malvínka si sedla vedle ní.
„Tak to není,“ řekla jemně.
„Jen někdy potřebují nožičky čas, aby si našly svojí cestu.“
Lištička zavrtěla hlavou.
„Ostatní běhají rovně. Já ne. Já jdu a pak nevím kam.“
Malvínka hledá příčinu
Malvínka si dřepla a chvíli sledovala tlapky lištičky.
Byly malé, hbité, ale lištička je pokládala příliš rychle.
Příliš nejistě.
„Víš,“ řekla Malvínka, „ty neumíš chodit špatně. Ty jen chodíš moc rychle. Tvé nohy se bojí být samy. Bojí se, že když se zastavíš, ztratíš je.“
Lištička zamrkala.
„Opravdu?“
Malvínka vzala její přední tlapku do své ruky.
„Půjdeme společně. A já ti ukážu, jak najít svůj rytmus.“
První krůčky
Malvínka stála vedle lištičky a řekla:
„Tak. Nádech…
a krok.“
Lištička udělala jeden malý krok.
A stopa byla , poprvé …správně.
„A teď druhý.“
Lištička udělala druhý krok.
A stopa byla zase tam, kde měla být.
„Pomalu,“ šeptala Malvínka.
„Nic nehoníme. Musíme být spolu trpělivé.“
Lištička se nadechla.
Její další krok už nebyl roztřesený.
Šly tak spolu dlouhou chvíli.
A tam, kde předtím byla změť zmatených stop, se začala rýsovat čistá, hebká, rovná řadatlapiček.
Zkouška odvahy
Když se polínko zlomilo v lese a ozvalo se prask, lištička se polekala a chtěla utéct.
A stopy se zase rozletěly na všechny strany.
„To nevadí,“ řekla Malvínka jemně a znovu ji chytila za tlapku.
„Strach se vrací. To je v pořádku.“
Uklidnila ji, dýchala s ní.
A lištička se znovu postavila.
Tentokrát udělala krok sama.
A další.
A další.
Když najdeš svůj rytmus, najdeš i cestu
Nakonec došly na mýtinu.
Lištička se otočila a poprvé uviděla svou cestu:
ne roztrhanou, ne zmatenou ,
ale krásnou, přímou linii stop, které říkaly:
„Tady jsem.
Tady jdu.
Sem patřím.“
Lištička se rozzářila.
„Malvínko…ty jsi to dokázala!“
Malvínka ji pohladila po hlavičce.
„Ne já. Ty. Já ti jen ukázala tempo.“
A od toho dne už lištička nikdy nebyla sama.
Protože její kroky byly pevné
a každý krok ji vedl dál. Ne zpět.