Hrnčířova dílna stála kousek za tržištěm, tam, kde už nebyl takový hluk, ale ještě tam vonělo město. Dveře byly otevřené, jako by se čekalo, že někdo přijde.

A někdo opravdu přišel.

Pišta se zastavil na prahu a chvíli jen koukal. Měl to ve zvyku. Nejdřív se dívat a až potom mluvit.

Uvnitř seděl starý hrnčíř. Záda měl ohnutá, ale ruce pevné a klidné a oči tak unavené, že se v nich dalo poznat, kolik těch hrnců už v životě vytočil.

Před sebou měl hrnčířský kruh, který se točil, ale hlína na něm ne a ne držet tvar.

„Tak co je s tebou dneska?“ zamumlal hrnčíř a pohladil hlínu, jako by to byla kočka, která nechce poslouchat.

„Dobrý den, Pišto,“ řekl hrnčíř, když pohledem zabrousil ke dveřím.

„Dobrý den,“ řekl Pišta. „Možná má jen špatný den.“

„Hlína dnes praská,“ povzdechl si hrnčíř. „A pec netáhne. Když pec netáhne, nebudou hrnce a nebude v čem vařit.“

Pišta si dřepl k peci. Nepřikládal, nešťoural. Jen na chvíli otevřel dvířka a díval se.

„Pec je unavená,“ řekl po chvíli.

„To jsme dneska dva,“ přikývl hrnčíř.

Pišta sundal čepici a foukl maličko do pece. Ne moc. Jen tak, aby si pec vzpomněla, jak se dýchá. Pak přiložil malé polínko, které vonělo lesem, a chvíli počkal. Pak přiložil další.

Pec si oddechla.

Pec si povzdechla.

Pec se nadechla.

Plamen se narovnal a oheň se rozhořel tak, jak má.

Hrnčíř se vrátil ke kruhu. Hlína byla najednou jiná. Ne měkčí, ale ochotnější. Držela, kde měla, a nepokoušela se utéct. Hrnce rostly pod hrnčířovýma rukama jeden za druhým… kulaté, pevné, připravené sloužit.

„Víš, Pišto,“ řekl hrnčíř a usmál se. „Někdy stačí málo od toho, kdo to zná.“

„Ano,“ řekl Pišta. „Jen to musí být ve správnou chvíli a na správném místě.“

Když byl hotový poslední hrnek, sundal ho opatrně z kruhu a postavil stranou. Pak sáhl pod stůl a vytáhl malý hrníček. Nebyl dokonale rovný, ale byl pevný a poctivý.

„Ten je pro tebe,“ řekl.

„Pro mě?“

„Ano. Na čaj, abych ti poděkoval za tvoji práci.“

Pišta ho vzal oběma rukama.

„Děkuju,“ řekl.

Když Pišta vyšel ven, slunce už stálo výš. Hrníček si uložil do kapsy.

Vracel se domů, kde ho už na dálku vítal komín tenkým proužkem kouře. Kapišta seděl na lavičce a spravoval ponožku.

„Tak?“ zeptal se.

„Hrnce budou,“ odpověděl Pišta.

Kapišta přikývl.

„To je dobře. Svět bez hrnců by byl nebezpečné místo.“

Pišta si k němu přisedl, položil hrníček vedle sebe a díval se, jak se den pomalu rozbíhá. A měl radost, že někdy stačí jen trochu pomoci, aby všechno drželo pohromadě.