Pišta Kapišta a neposlušné tkaničky
Pišta šel do města koupit něco pro starého Kapištu.
Snad mouku.
Nebo sůl.
A možná že oboje, protože Kapišta vždycky říkal, že když člověk jde do města, měl by koupit aspoň dvě věci, aby cesta nevypadala zbytečně.
Jenže ve městě bylo něco zvláštního.
Lidé běhali sem a tam, až se z toho Pištovi motala hlava.
Jeden člověk vběhl do obchodu, za chvíli vyběhl a hudroval, že tam něco nemají. Pak běžel do dalšího krámku. A za ním další lidé. Každý někam pospíchal, každý něco hledal a skoro nikdo se nerozhlédl kolem sebe.
Pišta se zastavil u kašny a zamračil se.
„To je divné,“ zamumlal si pro sebe. „Proč všichni tolik spěchají?“
Posadil se na okraj kašny, posunul si čepici a rozhlédl se znovu.
Ptáci zpívali. Stromy kolem náměstí právě kvetly. A sluníčko se na celé město usmívalo z výšky tak krásně, až měl Pišta chuť si lehnout do trávy a nic nedělat.
Jenže nikdo jiný si toho nevšímal.
A právě tehdy uviděl jednoho pána, jak se vleče přes náměstí s velikým neforemným balíkem.
Funěl.
Vzdychal.
A nadával tak usilovně, až se holubi ne střeše lekli.
„Už nemůžu,“ bručel. „Já už opravdu nemůžu.“
Pištovi ho bylo líto.
Sklonil hlavu a tiše pronesl malé čertovské kouzlo:
Tkaničko, tkaničko,
zatoč se maličko,
Jen tak lehce, na stranu,
já v tom spěchu ustanu.“
Tkaničky se poslušně rozvázaly.
Pán udělal ještě dva kroky…
…a pak si musel sednout na lavičku, aby si botu znovu zavázal.
Jenže, když si sedl, stalo se něco zvláštního.
Najednou slyšel zpěv ptáků.
Ucítil vůni květin.
A zjistil, že slunce hřeje mnohem příjemněji, když člověk zrovna neběží.
Balík položil vedle sebe.
A chvíli jen seděl.
Pišta se pousmál.
„Tohle asi funguje.“
A protože byl trochu čertík, napadla ho ještě jedna věc.
Rozhlédl se po celém náměstí… a foukl maličko do větru.
Tkaničky se začaly rozvazovat všude kolem.
Nejdřív se ozvalo pár nadávek.
„Co to má znamenat?!“
„Zase ty tkaničky!“
„To snad není možné!“
Jenže za chvíli už byly lavičky plné lidí, kteří si znovu zavazovali boty.
A když už seděli…
…začali si povídat.
Děti mezitím běhali kolem kašny a smály se tak hlasitě, až se smály i jejich maminky. A úplně zapomněly, že je ještě před chvílí okřikovaly.
Jen městský strážník nadával dál.
Měl veliké břicho a zavazování tkaniček byla pro něj práce skoro hrdinská.
Skoro se přitom nemohl nadechnout.
Přitahoval jednu tkaničku.
Pak druhou.
A při tom si bručel něco o tom, že město bývalo dřív pořádnější.
Pišta ho chvíli pozoroval.
Pak k němu nenápadně přišel a jedním malým kouzlem mu tkaničky zavázal sám.
Strážník překvapeně zamrkal.
„Hm,“ zabručel. „Aspoň někdo tu dneska pracuje pořádně.“
A Pišta?
Ten se na to jen usmál a pomalu se vydal domů.
Mouku sice zapomněl koupit, ale zato měl pocit, že město dnes dýchalo o trochu pomaleji.
A možná i šťastněji.